The winning entry has been announced in this pair.There were 3 entries submitted in this pair during the submission phase. The winning entry was determined based on finals round voting by peers.Competition in this pair is now closed. |
Od té doby, co se schováváme tady v tom zatuchlém seně, obklopeni lidskou existencí čpějící špínou a děsem, jsem přestala vnímat čas. Nedávno byly Vánoce. Strávili jsme je spolu s hladovými, chladem a strachem se třesoucími krajany tady v chlévě. Skoro jako Ježíšek. Až na to, že on měl alespoň vola a oslíka, kteří na něj dýchali, aby mu bylo teplo. My nemáme ani ty. Osly si odvedli vojáci, aby mohli odvézt vše, co jen bylo možné. I maminčinu výbavu. A kde je konec volům i s tím nejtužším masem, není těžké si domyslet. Do tmy se vkrádá svítání. Moje sestra Terezka se choulí k mým zádům a ohřívá se tak v mrazivé zimě. Mumlá: „Františko, spíš?“ Jsme zvyklé šeptat, abychom na sebe nepoutaly pozornost. Jsme tu pro ostatní, chceme jen chránit naši ovdovělou matku a tři mladší bratry, i když nedokážu říct, jakou ochranu bychom vlastně mohly poskytnout. „Ne, nespím, ale ticho, ať všechny nevzbudíš. Začali by fňukat, že mají hlad, a kdo to má poslouchat ...“ „Já vím, ale mám pocit, že se něco děje … něco mi tu nesedí …“ „Terezko, je válka, co ti na to mám říct?“ „O to nejde, poslouchej …“ Nastražím uši. V pološeru se mi před očima rýsují postavy ubožáků, kteří zrazeni králem a jeho nohsledy přišli během pár měsíců o všechno. Slyším jen těžce dýchat ty, jimž instinkt velí krýt si hlavu rukama, aby oddálili hrůzu naší každodenní reality: burácení děl, řev kulometů, kvílení bomb, třesoucí se země, která je předzvěstí blížících se tanků. A když se pořádně zaposlouchám, uvědomím si, že válka utichla. | Entry #7945 Winner
|
Ztratila jsem pojem o čase a nevím, jak dlouho se už schováváme mezi těmi smrdutými odpadky a pachem nemytých a vyděšených lidí. Je krátce po Vánocích, které jsme strávili v tomto chlévě společně s dalšími vyhladovělými krajany tetelícími se zimou a strachem. Skoro jako Ježíšek, ale ten alespoň měl vola a oslíka, kteří jej svým dechem zahřívali. My nemáme ani to. Osly si odvedli vojáci na přepravu nákladů a toho, co jim nabalila maminka, a volové... není těžké uhádnout, jak už dávno skončili - i ti s nejtužším masem. Tlumené světlo začíná rozhánět tmu a má sestra Terezka, která se choulí k mým zádům, aby zaplašila mráz, zašeptá: "Kiki, spíš ještě?" Šeptá, jak jsme si navykly, abychom budily co nejméně pozornosti, dívky jako stín, které se snaží ochraňovat ovdovělou matku a tři malé sourozence, i když nevím, jakou ochranu zrovna my můžeme nabídnout. "Ne, nespím, ale buď zticha, jinak všechny vzbudíš a zase začnou ty hladové nářky, kdo to má poslouchat..." "Dobře, jenže něco mi nesedí, nechápu to..." "Terko, je válka, co bys chtěla?" "Ne, poslouchej...". Napínám uši. V pološeru rozeznávám obrysy nebožáků, kteří během několika měsíců přišli o vše, protože je zradil král a národní zájem. Slyším jen vystrašený dech těch, kteří si instinktivně přikrývají hlavu rukama, aby od sebe oddálili tu noční můru, která se stala realitou našeho všedního dne: dunivé výstřely děl, rachot kulometů, kvílení bomb, tanky, pod kterými se třese zem, ještě než se vynoří. A když se pozorně zaposlouchám, uvědomím si, že válka mlčí. | Entry #6215
|
Přestala jsem mít pojem o čase, který jsme prožili zde, ukrytí mezi smradlavým senem a ztuchlou, špinavou a ustrašenou humanitou. Je krátce po Vánocích. Vánoce, které jsme společně s našimi hladovými, ustrašenými a zimou se třesoucími krajany, strávili v této stáji . Téměř jako Ježíšek, jenomže on měl alespoň osla a volečka, kteří ho svým dechem zahřívali. Ale my neměli ani ty. Osly si odvezli vojáci. To aby mohli odvézt, co se dalo, včetně maminčiny výbavy; voly …. lehce si domyslíte jak dopadli, a to už dávno, dokonce i ti, které téměř ani nešlo rozžvýkat. Ve tmě protrhané slabým ranním světlem, schoulená k mým zádům, ve snaze zažehnat mráz, slyším ševel mojí sestry Terezíny „Buchtičko …jsi vzhůru?“ Šeptá tak, jak už jsme si teď zvykly, to abychom si byly co možná nejvíc transparentní. Holky stínu, které se snaží být silné, aby chránily mámu vdovu a tři mladší bráchy, i když si nejsem jistá, jakou ochranu jim kdy můžeme nabídnout. „Jo, jsem vzhůru, ale buď zticha, nebo všichni znovu začnou naříkat z hladu a kdo je má pak poslouchat…“ „Máš pravdu, ale něco mně nehraje…nedokážu pochopit..“ „Terezko, je válka, co víc chceš?“ „Ale ne, poslouchej dobře…“ Natahuji uši. V polotmě rozeznávám postavy chudáků, jenž přišli během pár měsíců o všechno, zrazeni králem a státní kompetencí. Slyším pouze ustrašeně dýchat někoho, kdo si instinktivním gestem přikrývá hlavu rukama, ve snaze oddálit tu noční můru, která se stala naší denní realitou: dunivé rány z děla, rachot samopalů, vytí bomb, tanky, které třesou zemí ještě dříve, než jsou vidět. Ale když se dobře zaposlouchám, uvědomím si, že válka mlčí. | Entry #6851
|